zralé ženy

Seděla jsem před osvětleným zrcadlem a dolaďovala poslední detaily na svém make-upu. Pohledem jsem zkontrolovala hodiny na zdi a ujistila se, že do výstupu mi zbývá ještě deset minut. I tak jsem se raději pomalu, jinak to na těch vysokých podpatcích nešlo, přesunula za oponu, abych byla připravená, až na mě přijde řada.

Ačkoliv nejsem zrovna příkladná křesťanka, do kostela alespoň jednou do měsíce jdu. Je to spíše taková ta záležitost „aby se neřeklo“ a aby si o mě zvědavé babky nepovídaly a nepřemýšlely neustále, kde a jestli vůbec sháním nějakého chlapa. Jsem sama už nějakou tu chvíli a právě proto mi tyhle jejich kecy lezou na nervy. Když si takhle o mně myslí, že jsem zbožná, nechají mě na pokoji.

Ten den začal jako každá jiná středa, kteréhokoliv měsíce, jakéhokoliv roku. Ráno jsem vypravila syna do školy, doběhla na procházku se psem a než jsem šla do práce, pověsila jsem na balkóně prádlo. Nudný pracovní den se táhl jako týden, stejně jako obyčejně. Pacientů dnes bylo až překvapivě málo. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na očním oddělení nemocnice Svaté Anny.